Černý partyzán

[...]A právě Samkovo osobnostní herectví je hlavní devízou inscenace. Na nic si nehraje, nevymýšlí žádná složitá gesta nebo divadelní obrazy – není herec, ale reportér a jeho pracovním nástrojem je hlas. A v tomto případě i prostý fakt, že je Rom. Je tu zkrátka od toho, aby divákům vyprávěl příběh – a činí tak s jasně zřetelným osobním zápalem.[...]

[...]Odlehčenější linku vnáší do inscenace – až do masakru na četnické stanici – postava sovětského vojenského zběha Nikolaje v podání Josefa Havelky. Temperamentní, věčně opilý modrooký blonďák se buď vrhá na divačky – „děvočky“ – v hledišti, nebo se s neustále opakovaným rozkazem „Rozstrielaj!“ snaží celé hlediště vystřílet. Četníci, kteří měli na svědomí smrt generála Luži, jeho rukou ve výkladu tvůrců padnou v podstatě omylem a Serinek, který má operaci na povel, tak z inscenace opravdu vychází jako hrdina, nikoli jako kat. [...]

[...]Pozoruhodného hrdinu, českého Roma Josefa Serineka a jeho dobrodružný (nejen) partyzánský život se zde daří připomenout přesně tak, jak se od tvůrců v Minoru očekává, tedy hravou, poetickou formou plnou nápaditých detailů. Dobře funguje scénografická složka, nepodceňující, ale naopak účelně ponoukající divákovu imaginaci. Richard Samko v titulní roli vypravěčskou linku zvládá díky své moderátorské profesi zdařile, hereckým akcím pak jeho zdejší jevištní křest dodává zajímavý punc autenticity.

[...]Jirků svůj divadelní opus nazývá westernem z Vysočiny a tomu také odpovídá styl dynamické podívané. Ano, i o smrtelně vážných věcech se dá hrát v akčním tempu a s groteskní nadsázkou. Kromě věrohodného Samka v titulní roli plní ostatní herci celou řadu interpretačních úkolů, všichni s energickým nasazením. [...]

[...]Hra na pozadí osudu skutečné postavy Josefa Serinka líčí události a historii Česka, kterou nemnoho lidí zná a o které se ve školách dosud téměř neučí. Pravdivě a bez příkras, přesto s nemalou dávkou poezie a až magického realismu přibližuje divákům holokaust Romů a jejich neskutečně těžké životní podmínky v období 20. století.

[...]Výjevy tábora v Letech patří v inscenaci k těm nejpůsobivějším. Dramatičnost a vážnost celé situace je podtržena, když se vězni musí hlásit čísly místo jmen. Vrcholem je pak scéna, kde nacisté oběsí mladičkou dívku, která se zatoulala v lese při sbírání borůvek, protože jako všichni ostatní trpěla v táboře nesnesitelným hladem. Stín oběšené holčičky se hrozivě míhá nad pódiem, zatímco herečka v roli děvčátka se znepokojivě naléhavým hlasem plným strachu překotně omlouvá za to, že měla hlad.[...]